V poslední době jsem zde na blogu opět trochu zanedbával rubriku Ze života. Nějak nebylo o čem psát. Krom jedné společné akce s kolegy z práce a relativně zvýšeného zájmu opačného pohlaví o moji osobu :), se totiž nic moc zajímavého nedělo. S nástupem jara se ale situace mění a můj život opět nabírá nové otáčky. A právě o sled mých zajímavých zážitků z druhé poloviny března bych se zde s vámi dnes rád podělil…

Ne nadarmo jsem zvolil tento nadpis dnešního článku, ale o tom ještě bude řeč. Rád bych totiž začal již sobotou 20. března 2010. Ten den se totiž v našem městě konala akce, na níž jsem nemohl a nechtěl chybět – koncert mladé zpěvačky Ewy Farne.

Já s Ewou Farnou

O tom, že Ewu poslouchám a fandím jí jsem zde na blogu již psal. Ewa má zkrátka talent, zpívat umí a na rozdíl od mnoha „superstarovských rychlokvašek“ na sobě pracuje, koncertuje a nedělá ze sebe něco víc. Proto mě celkem překvapilo, že tato, dnes již skutečná hvězda, zavítala i do našeho městečka. A jelikož jsem navíc dostal vstupenku darem k narozeninám, tak jsem byl opravdu potěšen – už zvláště vzhledem k tomu, že na koncert Ewy jsem se chtěl vydat již loni, když koncertovala v Karlových Varech, ale nějak mi to tehdy nevyšlo…

Já, Ewička a kamarád Štůr…

Samotný koncert samozřejmě neměl chybu, Ewa předvedla, že umí a že její písně, které si navíc často píše sama, mají co říct. Navíc se nechová jako nějaká rozmazlená star“ a tak se po koncertě ochotně podepisovala a fotila, takže i já jsem si „ukořistil“ podpis a dvě společné fotečky. Zkrátka byl to prima večer ;).

Hlavní akce se ale teprve chystala. V úterý 23. března jsem se totiž vydal na cestu do Frýdku-Místku za mým spolužákem a kamarádem Patrikem, který se sem odstěhoval před dvěma lety za přítelkyní Káťou (o čemž jsem zde také psal). Jel jsem společně s Tomášem, Patrikovým kamarádem, který zná Patrika už hodně dlouho a který za ním několikrát do roka jezdí. Tentokráte jsem se k této cestě tedy přidal i já a rozhodně nelituji, protože návštěva stála zato. Navíc to po několika letech byla příležitost k tomu, aby měl člověk s Patrikem nějaké nové společné zážitky, protože ty poslední jsme měli naposledy na škole a od té doby se vídáme jen jednou za čas, když Patrik přijede do Sokolova, nebo na třídních srazech.

Zleva: Patrik, Tomáš, já a Káťa pod lanovkou na Pustevny

Na cestu jsme se vydali cca. před jedenáctou hodinou dopoledne a štěstí nám přálo, takže ve Frýdku-Místku jsme byly před pátou hodinou odpolední. Samozřejmě jsme se uvítali a první večer se nesl ve znamení společných rozhovorů a popíjení :). A bylo fajně… Největší akci jsme ale zažili na třiadvacetihodinovém tahu ve středu 24. března.

Vstávali jsme po sedmé hodině ranní a po snídani, kterou přichystala Káťa, jsme se s Patrikem a Tomášem vydali do Tipsportu, což je Patrikova sázková vášeň :). Po sázce a jednom pivku jsme se už všichni včetně pejska vydali na cestu do nedalekých Beskyd. Namířeno jsme měli na Radhošť k soše Radegasta. Cca, půl hodinky jsme si počkali na lanovku, která nás vyvezla nahoru. Cesta otevřenou lanovkou nás s Tomášem lehce vyvedla z míry – přeci jen – být zavěšen dvacet metrů ve vzduchu nad srázem na jednom šroubu, není zcela uklidňující :). Vše jsme ale v pohodě zvládli a po pár minutách jízdy jsme se ocitli na vrcholu zasněženého kopce. Zde jsme se porozhlédli, dali si pivko a poté jsme již pokračovali ke kilometr a půl vzdálené soše Radegasta.

Socha Radegasta na Radhošti

Tomáš, já a Patrik před horským hotelem Radegast

Cesta nebyla zcela bezproblémová – na vrcholcích hor sice ležel stále sníh, ale ten již tál, takže místy byl sníh hluboký, místy mělký a hlavně byl řádně mokrý – všude teklo spousty vody z tajícího sněhu. Nešlo se tedy zcela lehce… Cesta byla nicméně fajn a k soše Radegasta jsme dorazili relativně brzy. Tomáš však věděl, že „o kus dál“ je ještě horský hotel Radegast a tak jsme pokračovali k němu. Nakonec se z cesty „o kus dál“ vyklubala cesta přes další tři vrcholy čítající asi další tři kilometry, ale stálo to za to :). V hotelu Radegast jsme si dali nezbytné pivko a oběd a poté pokračovali ještě pár dalších metrů ke kapli Cyrila a Metoděje na samém vrcholu Radhoště – 1129 metrů nad mořem… Odtud nás ovšem čekala ještě poměrně únavná cesta zpět až k lanovce, která nám dala řádně zabrat :). Horské slunce nám opálilo hlavy do červena, nicméně výprava se zdařila a tak po dalším pivku a medovině jsme se opět na jednom šroubu vezli dolů a hleděli do propasti pod sebou :).

Kaple Cyrila a Metoděje na Radhošti – 1129m nad mořem

Výhled z Radhoště přes horský hotel Radegast

Album fotografií z Radhoště je k dispozici na Facebooku ;).

Po krátké zastávce doma jsme se večer vydali společně na bowling ke Kříži. No a odtud již pokračovala naše „spanilá jízda“ přes Atrium a Šatlavu na Riviéru v Místku. V Šatlavě se nám líbilo, bylo zde fajn a potkali jsme zde krom pohledné číšnice (od níž jsem si vyžádal společné foto :)), i dva zajímavé lidi, kteří se posléze po návštěvě Riviéry neukázali jako zrovna zajímaví, nicméně „exotičtí“ určitě :).

V Místecké Šatlavě nás potěšila sympatická číšnice ;)

Domů jsme tedy dorazili cca. ve čtvrt na šest ráno a po chvilce jsme ulehli k zaslouženému spánku…

Vyhlídková věž Nové Radnice v Ostravě

Já osobně spal cca. jen tři hodinky, ostatní si pospali poněkud déle. Odpoledne už jsme ale pokračovali v jízdě – tentokráte byla naší cílem vyhlídková věž Nové Radnice v Ostravě. I zde jsme pořídili několikero zajímavých snímků a já si odtud odvezl i suvenýr v podobě pamětní mince. Zpět do Frýdku jsme to vzali cestou přes Sedliště, kde jsme se ještě zastavili na předčasné večeři a na pivku (jak jinak ;)). Po návratu do Frýdku jsme vzhledem k dobrému počasí zamířili „na jedno“ do hospůdky Bernard, kam jsme se po krátké zastávce doma večer po osmé znovu vrátili a pokračovali ve společných veselých rozhovorech.

Výhled na Ostravu z vyhlídkové věže

Pohled na Ostravu z druhé strany vyhlídkové věže

Album fotografií z Ostravy je k dispozici na Facebooku ;).

Zde jsem si splnil svůj další „bod programu“ – po desáté hodině jsem se zde sešel se spřátelenými blogery, zdejšími rodáky a mými facebook kontakty – Davidem Nogolem aka Dadajaxem a Monikou Motyčkovou. S Davidem jsme se krátce viděli již v loni v Praze, Moniku jsem měl tu čest vidět prvně. Společně jsme pokračovali v hovoru i poté, co Patrik s Káťou a Tomášem odešli domů. Sám jsem se vydal domů až před půlnocí a David mne doprovodil, neb jsem pro něj a pro Moniku měl s sebou dárek ze „Západu“ – lahvového Permoníka, kterého dosud mohli znát jen z mých postů na Facebooku :).

Monika, David a já v hospodě Bernard ;)

Pátek již proběhl relativně rychle a v „klidu“ :). Po probuzení, zpracování fotek z předcházejících dnů (osobně jsem vytvořil panoramata ve skvělém prográmku z dílny Microsoftu – ICE ;)) a výborném obědě od Káti, jsme se s Tomášem vydali cca. ve třináct hodin na zpáteční cestu do Západních Čech. Cesta z Frýdku-Místku do Prahy proběhla relativně v pohodě – cestou jsme se ještě zastavili v Kladrubech v léčebně za Tomášovými kamarády ze Sokolova, kteří se zde léčí po havárii na motocyklu. Horší situace už byla v Praze, kde jsme si museli trochu počkat, neboť páteční pražská doprava není zrovna ukázkou plynulosti. Nejhorší situace ovšem nastala cestou z Prahy do Karlových Varů a Sokolova…

Naše parta: Tomáš, Patrik, já a Káťa v hospodě Bernard…

O tom, že se od západu blíží nepříznivé počasí jsme věděli a také čím více jsme se blížili na Západ, tím více jsme viděli mračno, které se od Německa blížilo. Již před Prahou se v něm schovalo Slunce a za Prahou jsme viděli už i blesky. Asi 80km od Karlových Varů náš však zastihla pravá průtrž mračen – bouře, liják, vítr… Nejelo se příjemně a cesta z Prahy do Sokolova trvala zřejmě déle, než cesta z Frýdku do Prahy. Nakonec jsme ovšem před půl devátou úspěšně a v celku dorazili k Sokolovskému nádraží, odkud mne právě přijíždějící vlak odvezl až domů.

Když to shrnu, tak celý výlet se náramně povedl. Skvěle nám vyšel čas i počasí a užili jsme si spoustu fajn zážitků a viděli i kus naší vlasti – Patrik např. za celou dobu co ve Frýdku bydlí ještě v Beskydech nebyl a podíval se tam až s námi…

Pátkem ale týden ještě nekončil. V sobotu večer se totiž v Sokolově konala již tradiční akce Belly Dance tedy vystoupení tanečnic orientálních tanců, které pořádá má kamarádka Mája. Tentokráte se navíc vystoupení zúčastnila i má kolegyně Věrka, která k Máje na kurzy chodí již pár let a kterou jsem již dva roky přesvědčoval, ať také vstoupí na Belly Dance. A nakonec se povedlo :). Akce se vydařila a já ji, na žádost Máji, celou zaznamenal na svůj fotoaparát Panasonic DMC-TZ5 v HD kvalitě. Tradiční záznam sice byl k dispozici jako obvykle, ale další záběr a úhel pohledu se může vždy hodit ;). Jediným smutným faktem je, že když natáčíte a chcete mít kvalitní záznam, pak celé vystoupení vidíte spíše než na živo na displeji a navíc nemůžete tleskat :). Tímto tedy ještě dodatečně virtuálně tleskám a říkám Májo, opět se vám to moc povedlo ;).

Je 1. dubna 2010, sedím ve své oblíbené Sokolovské restauraci U Kláštera a sepisuji tento článek. Dovolená je za mnou – od pondělí již opět chodím pravidelně do práce. Už nyní se však těším na další zážitky, které jsou přede mnou – namátkou třeba další zaměstnanecký srazík, oslava Permona v Sokolově, tradiční třídní sraz, na nějž snad dorazí i Patrik, letní návštěvy v Karlových Varech atd. Nezbývá tedy než lehce poupravit slavné motto piva Radegast (což je prakticky jediné pivo, které je ve Frýdku-Místku k mání) a dostat se tak i k nadpisu tohoto příspěvku – Život je sladký. Bohudík… ;).

Komentáře