Autorem následujícího textu je můj kamarád Standa Černý. Původně měl být otištěn v jednom tištěném periodiku, ale nakonec se zřejmě „nehodil do krámu“. Proto jej tedy publikuji na svém blogu alespoň já a věřím, že je skutečně hodný zamyšlení a dalšího šíření. Ačkoliv je už totiž sčítání lidu za námi, tak Česká pošta jako instituce tu funguje nadále a její problémy přetrvávají, ba se zřejmě i stupňují…

---

Otázka uvedená v titulku mi nedala spát, a tak jsem se rozhodl přijít celé věci na kloub. Nějakou dobu mi trvalo sehnat někoho, kdo o tom bude chtít mluvit.

„My nesmíme“, prohlásila oslovená pošťačka.

Nakonec jsem se přece jenom s jednou milou paní pošťačkou domluvil a rozhodl jsem se strávit s ní celý jeden pracovní den.

„Přijďte ráno v půl sedmý k nám a vezměte si s sebou velkou svačinu.“

Pošťák jako podomní prodejce

Ráno v půl sedmé jsem stál před rodinným domkem. Paní pošťačka sotva táhla nacpaný vozík čehosi. Ani se nedal zavřít. „To jsou letáky,“ prohlásila, „bereme si je domů na poskládání, aby se nám líp roznášely“. Vozík jsem potěžkal, měl bratru 40 Kg. Vyrazili jsme na poštu. „Sakra, ještě tu není auto s poštou, to zase vyjdeme bůhví kdy“, prohlásila paní pošťačka. „Dovnitř vás vzít nemůžu, aspoň si budete moct sníst tu svačinku, přijďte tak za dvě hodinky“, pravila moje průvodkyně.

Ještě chvíli jsem postával před poštou a ukusoval chleba. Náhle z pošty vyběhl rozčilený chlapík: „Tady já končím, kdybych chtěl prodávat pojistky, dal bych se k pojišťovně, tam bych z toho aspoň měl provizi.“ Nedalo mi to a jal jsem se chlapíka trošku vyzpovídat.

„To víte, každý ráno nás vedoucí péruje. Kolik jste prodali pojistek, lékárniček a včelích medvídků?! Když nic neprodám, ještě přijdu o prémie. Už mě to fakt nebaví.“

Tempem dostihového koně

Asi v deset hodin se objevila moje pošťačka. Za sebou táhla vozík, na zádech batoh a v ruce desky. „To je tolik pošty?“ zeptal jsem se. Pošty není zas tak moc, to jsou letáky na půlku rajónu a v těch deskách mám rekomanda. Vyrazili jsme tedy na rajon. Už po hodině jsem toho měl docela dost. Drobná starší paní pošťačka vyrazila tempem dostihového koně. Pospěšte si, povzbuzovala mě, v poledne se musíme vrátit pro druhou půlku. Abych byl trošku užitečný, táhl jsem vozík a házel do schránek poskládané letáky. Bylo jich tolik, že další pošta se tam skoro nevešla. „To máme s manželem zábavu na večer.“, prohlásila na můj nechápavý pohled na štůsek asi deseti druhů do sebe poskládaných letáků. „Kdybych to neměla poskládaný, nestíhala bych to rozházet“.

Zastavili jsme v jednom starším domě a paní pošťačka zvoní na dva zvonky najednou. Nesu Vám důchod, zavolala skrze zavřené dveře. Otevřela paní se slovy, že musíme ještě počkat na sousedku. Později jsem pochopil, že paní neumí psát a sousedka musí k jejím „třem křížkům“ doplnit svědecký podpis. Šokovalo mě to – v dnešní době – ale pokračovali jsme dál v roznášení.

Za týden osm pošťáků na úřadu práce

Z druhé strany ulice na nás povykoval pán: „Paní pošťačko, kdy k nám přijdete s tím sčítáním?“ „Tady chodí kolegyně, já mám jiný rajon.“, volá na něj zpátky moje pošťačka. Byl jsem překvapený. Copak vy nesčítáte ve svém okrsku? Vždyť jeden z argumentů, proč sčítání dělá Česká pošta, byl, že pošťačky znají lidi ve svém okrsku. Pošťačka jen pokrčila rameny.

Po chvilce jsme potkali sympatického chlapíka. „Jé ahoj, jak se máš?“ „Teď už dobře, když jsem skončil u pošty“. Prozradil nám, že byl na úřadu práce, kde ho paní úřednice pobavila zprávou, že už je osmý pošťák za poslední týden. Rozloučili jsme se a pokračovali dál.

Nepotřebujete pojistku na dům“, šokovala mě opět paní pošťačka u dalšího domku, kde předávala rekomando. „To ne, ale mohla byste přinést zase ty svíčky, co jste přinesla minule“, šokovala mě pro změnu starší paní. Česká pošta snad za chvilku bude prodávat i rakve, napadlo mě.

Měli jsme rozneseno a paní pošťačka vytáhla bagetu se slovy: „Tak teď se po cestě pro druhou půlku pošty můžeme trošku najíst.“ Rozbalil jsem tedy svojí svačinu a vyrazili jsme k poště pro druhou dávku letáků. Po dalších dvou hodinách jsme měli roznesenou i druhou půlku. „Teď tady na mě budete muset asi hodinku počkat, musím udělat vyúčtování a předat nedoručená rekomanda. Přijďte kolem třetí.“ S těmito slovy se semnou rozloučila jako pošťačka.

České poště nic vyplňovat nebudu!

Ve tři hodiny opět z pošty vyšla, tentokrát už jako sčítací komisařka. „Dneska musíme oběhnout třicet domácností, tak sebou musíme hodit.“, prohlásila a už mě zase táhla někam na sídliště. Ten počet mě trošku překvapil, vždyť podle toho co říkali v televizi, tak každý komisař má v průměru tři sta domácností. To tedy máte za deset dní všechno roznesené. „Kde je tedy ten problém?“, ptal jsem se paní komisařky. „Nevím kdo má těch tři sta domácností, já jich přes 700 a to mám ještě jeden z těch lepších okrsků.“

Dorazili jsme k jednomu klasickému 30 let starému paneláku. „Tohle bude dílo!“, prohlásila. „Podle posledního sčítání tady totiž nikdo nebydlí a já mám všechny formuláře prázdné. Zřejmě se na to minule vykašlali.“ Na vysvětlenou jsem se dozvěděl, že sčítací formuláře jsou od statistického úřadu částečně předvyplněné, tedy některé…

Zvoníme u prvního bytu. „Dobrý den, já jsem sčítací komisařka a nesu vám formuláře“. S těmito slovy zároveň ukazuje staršímu pánovi průkazku a občanský průkaz. Pán ovšem na nic nečekal a se slovy, že takovým podvodníkům jako je Česká pošta nic vyplňovat nebude, zase zabouchl dveře. „Co teď? “, zeptal jsem se. „Dáme mu do schránky novou oznámenku a budu sem muset zřejmě ještě dvakrát.“, oznámila mi má průvodkyně.

Proč to nefunguje? Není se co divit…

V dalších bytech už to bylo lepší. Paní komisařka vedla svůj naučený rozhovor a předávala jednotlivé formuláře podle počtu osob v bytě a informovala o možnostech odevzdání formulářů. „Internet? To my nemáme. Musíte si pro to přijít a asi budu potřebovat pomoct s vyplňováním.“, pronesla jedna paní. Vlastně takových byla většina…

V půl osmé večer jsme se vraceli na poštu. Tak teď ještě všechno předat kolegyni u přepážky a po třinácti hodinách a jedné za pochodu snězené bagetě domů. Jenže domů se bohužel nešlo. Jedna kolegyně totiž nevydržela nápor a sčítání vzdala. „Musíte ještě roznést tyhle formuláře, jinak bude průšvih.“, pronesl vedoucí pošty.

Po dalších dvou hodinách roznášení formulářů, kdy lidé nadávali, proč komisařka nedorazila v oznámený čas a po několika telefonátech od nervózního manžela, se paní pošťačka / komisařka konečně vypravila k domovu.

Proč to tedy nefunguje? Patnáct hodin na nohou, kdy si jedna ženská hraje na listonošku, pojišťováka, podomního prodejce a sčítacího komisaře… Řekněte, jak dlouho byste to vydrželi vy?! Ani tato milá paní už u České pošty nepracuje. Kolikátá tento týden?

Komentáře