V pondělí, ve 22 hodin a 20 minut, to bude přesně třiatřicet let od doby, kdy se 9. února 1982 v Sokolovské nemocnici narodil chlapec jménem Přemysl Vavroušek. Byla to zvláštní doba. 14 let už u nás běžela Normalizace poměrů, všichni jsme tak nějak žily a pracovali a kdo nebyl v disentu, tomu ta doba přišla tak nějak normální. Prostě to bylo, jak to bylo a většina společnosti s tím byla tak nějak smířená. Děti chodívali do školky, do pionýra, v TV se sledovala Vlaštovka a každý večer nám v televizi řekli, jak se máme dobře, naše země vzkvétá a plán se opět podařilo splnit na 110%…
My děti jsme ale nějakou politiku nevnímali. Dětství bylo zdrojem neustálých podnětů, zážitků, objevů. Každý den byl příležitostí, svět nám připadal malý a de facto nám ležel u nohou. Snili jsme své dětské sny a připadali si – tak jako každé dítě – moudří a znalí věcí.
Dětství
Vzpomínám na to, kterak jsem si hrával na zahradě u babičky na pískovišti. Pořád jsem zahrabával do písku nějaké roury a kohouty a snil o práci „kanálníka“ (což je asi něco mezi instalatérem a čističem odpadů :)). Vzpomínám na to, jak každé léto přijeli na pole kombajny, a já byl těmito stroji fascinován. Každý večer zůstávali stát na poli a já po nich šplhal a zkoumal a obdivoval je. A pořád jsem se na ně chodil dívat při práci. A taky vím, že tam býval jakýsi hodný pan kombajnér Kuklík, který mě brával do kombajnu a nechal mě ho i řídit – to byl splněný sen a já toužil státi se kombajnérem…
Vzpomínám, kterak jsem jako malý býval často nemocný a nemohl dýchat. A jak jsem dostával nějaký sirup proti zahlenění a nechtěl ho brát. A mamka mě vždy přesvědčila, že si ho vzít mám, protože „frája“ – rozuměj Jan Antonín Duchoslav, co tehdy hrál nějakého hajzlíka a frajírka v jakémsi seriálu – (možná Třetí patro (?)) – by si ho taky vzal :)).
Škola
Bylo mi sedm let, když jsme sledovali v televizi, že se v Praze něco děje. Nějaká revoluce, či co. Nikdo pořádně nevěděl co se děje a co vlastně bude, ale najednou se všude objevili placky s Václavem Havlem a OF a všichni jsme je nosili a starší nás varovali, ať to raději nikde neukazujeme, že bůhví co bude. Chodil jsem do druhé třídy, když jsme se museli všichni hromadně učit přestat říkat třídní učitelce Soudružko, ale Paní. Zvláštní doba…
Pamatuji si na své první dětské lásky, spolužačky ze školky, či školy, které jsem tajně obdivoval a myslel jsem, že budeme navždy spolu. Jana, Lucka, Eva… (a taky Majdalenka, Apolenka s Veronikou… :)). Navždy…
Zlatá devadesátá…
Byla devadesátá léta. Všude bylo cítit nadšení, svoboda. Poslouchali jsme zahraniční muziku, začala vysílat Nova, soukromá rádia (zdravím Rádio Egrensis ;)), Tereza Pergnerová na nás volávala Čágo bélo šílenci. Frčeli 2Unlimited, Twenty4Seven a další kapely stylu Eurodance, který ve mně dodnes zůstal jako srdcová záležitost – prostě proto, že mi připomíná nespoutané dětství a dobu, kdy vše bylo možné. Poslouchal jsem hitparádu Larry Session, Black Beat Hour, NightLight a další pořady na Egrensisu. Nahrával jsem na kazety, obdivoval StarTrek (miluji dodnes) a čučel v bedně na Beverly Hills 90210, Pobřežní hlídku a další podobné. S kamarádem Martinem jsme kreslívali různé mystické a záhadné obrazy do „Svitku Tajemství“. Četli jsme Magazín 2000, Astro, knihy jako UFO: Kontakty a podobné a hledali v nich inspiraci. Zajímalo mě všechno tajemné, esoterika, mysticismus, věštění z karet, siderické kyvadélko, horoskopy… Díky své „zběhlosti“ v mystických vědách jsem si zařídil lepší výsledky ve škole v předmětech, které mi nikdy nešli. Učitelky naštěstí stáli o výklad budoucnosti… :)).
Pomalu se blížil konec devadesátých let, opustili jsme základní devítiletou školu a byly jsme rádi, že nám přidali ten devátý rok a nemuseli jsme vypadnout dřív. I třídní tvrďáci tehdy upustili slzu, když si uvědomili, že končí jedna dlouhá etapa našich životů. Rozprchli jsme se na učňáky a střední školy. Setkali se s novými lidmi. Noví spolužáci, učitelé, praktická výuka… Všechno bylo najednou nové. Ale pořád skvělé…
Přelom milénia
Pamatuji si na spoustu zážitků ze školy a nástavby. Nejlepší roky. Rád na ně vzpomínám. Nová přátelství – Marek, Otto, Patrik, Standa… Dodnes jsme přátelé. Tohle byla éra, kdy jsme začínali jako „3DJ.s“ a pokoušeli se skládat vlastní hudbu. A i když se to po škole následně rozpadlo, tak já tvořím dodnes. Prostě mě to baví a mám pocit, že tu po mě něco zůstává – i kdyby se to líbilo třeba jen jednomu člověku z tisíce…
Přišlo nové milénium, škola byla za námi a my museli čelit novým výzvám. Jít do práce a začít vydělávat. Bezstarostná doba byla pryč… Na vojnu? Děkuji, nemám zájem. Nastoupil jsem na civilní službu a zůstal jsem tam dodnes. Letos už je to jedenáct let. Ani se nechce věřit, že to tak rychle uteklo. Příliš rychle…
Současnost
Je mi třiatřicet a já si začínám uvědomovat, že stárnu. Dětství jsem nechal za sebou stejně jako dospívání. Kdybych se měl dožít průměrného věku, tak se pomalu blížím do poloviny svého života. Děsivá představa. A ještě horší je fakt, že člověk nikdy neví, kdy ten konec přijde. To jsem si vloni sám ověřil, když jsem se znovu narodil…
Připadá mi, že se čas zrychluje. Před pár lety člověku přišlo jako strašně dlouhá doba, než mu bude třicet. Dnes je tři roky za třicítkou a čas letí dál. Omluvte nostalgickou notu, ale nemohu jinak – jsem nostalgik.
Čím je člověk starší, tím více si uvědomuje jak je čas vzácný. Že je pravda, že není důležité, jak dlouho zde budeme, ale jak naložíme s časem, který je nám dán. Stále více je mi jasné, že jsem v životě promrhal spousty příležitostí – jen pro strach, že to nevyjde, nebo že to nedokážu a nemám na to. Stále více je mi jasné, že čas neměříme na dny, které jsou za námi, ale na ty, které jsou před námi. A že délka toho času závisí na tom, kolika zážitky a zkušenostmi jej obohatíme.
Žijte!
Nač si pamatujete, když se ohlédnete do minulosti? Na všední dny, kdy jste chodili do práce a dělali nějakou rutinní činnost, nebo na dny, kdy jste dělali něco, co jste nečekali? Kdy jste si dokázali, že na něco máte? Kdy jste prožili něco, nač rádi vzpomínáte?
Čím více je váš život prošpikován zážitky a zkušenostmi, dobrou náladou a pomoci druhým, tím plnější a delší nám připadá každý den, měsíc, či rok našeho života. Chcete se ve stáří ohlédnout a vzpomenout si jen na to, jak jste chodili do práce anebo na tisíce a tisíce chvil, které si pamatujete, protože tehdy jste cítili, že žijete a že to stojí za to?!
Ať je vám dvacet, třiatřicet, nebo šedesát – jděte a žijte! Ne zítra, ne možná, ne někdy! Žijte teď a tady! Dnes je ten den, který stojí za to si zapamatovat! Dnes je ten den, který obohatí váš život! Dnes je ten den, na který si chcete jednou vzpomenout!
Vyjděte ven a rozdávejte radost – sobě i ostatním. Pohleďte na nebe. Slunce svítí, vítr čechrá vaše vlasy, sníh se leskne na travnatých pláních, mráz vám leze za nehty. Je to krásný den. Den, kdy můžete cítit, že žijete! Protože život je úžasný. Protože jeden den jste v práci a druhý den tančíte na filmovém festivalu s herečkami, o kterých jste si nemysleli, že je kdy potkáte. Protože jeden den jste znudění u počítače a druhý den si užíváte Kryštofkemp. Protože jeden den sbíráte houby a druhý den ležíte na ARO. Protože jeden den sedíte doma v teplákách a druhý den si podáváte ruce s ministry…
Život je tak rozmanitý a nabízí tolik příležitostí, že stojí za to si každý den užít, vychutnat a zapamatovat jako neopakovatelnou zkušenost, která vás naplňuje.
Žijte ;)