V poslední době neslyšíme ve sdělovacích prostředcích nic jiného nežli korona virus, nebo COVID 19. Ačkoliv nemoc sama není zdaleka takovým strašákem z hlediska zdraví světové populace (jistě jde o velmi nebezpečnou nemoc, ale současně nejde o něco, díky čemu by lidstvo čelilo možnosti brzkého vyhynutí), z hlediska nutných opatření je spouštěčem světové krize velkého rozsahu. Krize ekonomické i společenské, jejíž dopad si dnes ještě nedovedeme dost dobře představit. Jedno nám ale ukazuje již nyní. Totiž fakt, že Evropská Unie jako společenství států naprosto selhala ve své funkci.
EU jako umělý konstrukt
Vždy jsem byl spíše středový liberál. Jsem pro spojování států, spolupráci v rámci celé planety. Mým ideálem je cosi blízké představě Spojené federace planet ze světa Star Treku. Současně si však velmi dobře uvědomuji, že podobné spojování lidí, celků, národů a států musí vyplynout z přirozené potřeby lidí se sdružovat a společně pracovat na nějakém cíli, nikoliv nějakým nařízením shora. Jsem člověk veskrze proevropský, nicméně v době aktuální krize nám EU ukazuje své naprosté selhání.
Nepřipravenost a nejednota
Ačkoliv o šíření koronaviru se vědělo již v prosinci minulého roku, neexistuje dodnes žádný společný celoevrospký postup, který by účinně bránil šíření nákazy. Je jasné, že žádná opatření nejsou stoprocentní a zabránit šíření viru je prakticky nemožné, ovšem neschopnost postupovat jednotně a značně tak omezit exponenciální šíření viru je skutečně tristní. V době, kdy se v EU řeší debaty genderové a ekoaktivistické (jistě i takové debaty je třeba vést, ale určitě nejsou tím nejdůležitějším, co společnost potřebuje) nejsme naprosto připraveni na příchod virového nebezpečí.
Nebezpečí, o němž odborníci mluvili dlouhé roky, jako o možnosti, která může přijít. Neexistuje žádný společný postup. Ba naopak. Najednou se zdá, že ačkoliv je jindy EU všude plno a mluví i do záležitostí, které by měli být výlučně záležitostí občanskou, či národní, tak nyní neslyšíme z EU nic. Žádná varování, žádné společné postupy. Každý stát si problém řeší po svém, což může být z celoevropského hlediska dosti problematické. V době, kdy je na území států EU tisíce mrtvých nemá EU žádný postup, žádný společný plán, žádné společné úsilí a politiku. EU mlčí.
Kam EU směřuje?
Co z toho plyne? Fakt, že EU ve skutečnosti není tím, čím se snaží tvářit, že je. Není společenstvím států, není supernárodem Evropanů. Je konstruktem, který se snaží vnutit společnosti nějaký ideál, který lidé necítí. Málokdo by řekl, že se cítí být Evropanem. Nejsme na tom tak, jako v USA, kde jsou všichni Američané a až potom lidé s Texasu, nebo Washingtonu. U nás jsme Češi, Němci, Italové a vlastně se nedá říct ani to, že až potom Evropané. To společné cítění tu není. A není se co divit po staletích válek a rozepří mezi evropskými národy. Ta sounáležitost musí přijít zdola, od jednotlivých občanů národních států a nikoliv vnucováním „Spojených států evropských“. Možná by se ten konstrukt nakonec i ujal, kdyby lidé viděli, že má smysl, že v době krize prokáže svoji sílu a jednotu. Nicméně současná krize ukazuje spíše přesný opak.
Budoucnost… (?)
Je nějaké řešení? Popravdě v současné době žádné rozumné řešení nevidím. Státy mohou jít cestou Velké Británie, ale to povede ještě k většímu prohloubení krize, a nakonec i k možnostem dalších válek na evropské půdě, což by si asi přál málokdo. Možná by to chtělo jen přehodnotit to, co jsme chtěli, aby EU byla a čím se stala. Vrátit se k dobrovolnému společenství států EHS a nechtít integrovat neintegrovatelné – tedy alespoň v současné době. Já se toho možná nedožiju, ale budu rád, pokud jednou národy a společnosti sami dojdou k tomu, že je potřeba spolupracovat a stát se celoplanetární společností. Nicméně toto nelze budovat na základě vnucených ideálů shora. Zatím každý pokus vnutit společnosti nějaký ideál, podle nějž se má řídit, selhal. Místo toho společenství lidí budovaných zdola – lidskou potřebou se sdružovat do větších celků – přežívají dodnes.