Je tady opět konec roku a s ním přichází chvíle bilancování. Ještě dřív, než se rozpovídám o tom, jaký ten rok vlastně byl, dovolte mi popřát vám všem hlavně hodně zdraví, štěstí, lásky a splněných přání do roku 2025. A ať se vám daří…

A teď, pokud máte chuť přečíst si pár řádků o mém bilancování, jste tu správně.

Rok 2024 byl těžký i krásný současně. I proto zde v loňském roce nevyšlo žádné přání. Posledních pár měsíců roku 2023 bylo pro mě výzvou, zkouškou, a nejhorším obdobím v mém dosavadním životě.

2023/2024

Kdo mě zná, ten ví, že jsem dlouhé roky žil ve společném domku s babičkou. Poslední dobu bojovala s Alzheimerovou chorobou a bylo stále náročnější jí vysvětlit, kam jdu, nebo kde jsem, pokud jsem zrovna nebyl doma. Neustálé noční probouzení, kdy babička blouznila ze spaní a povídala si s neexistujícími lidmi, její noční vstávání a oblékání se, aby pak celé dny prospala a nechtěla ani pít…

Znám podobné příběhy dobře ze své práce – dvacet let v sociálních službách člověka připraví na leccos. Jenže je to úplně jiné, když se to týká cizích lidí, a když se to týká přímo vaší rodiny. Nevyspalý a nervózní jsem chodil do práce, abych se nervoval i tam, a pak zase doma doufal, že si babi alespoň něco vezme z jídla nebo pití.

V poslední čtvrtině roku už jsem do práce nechodil vůbec, protože její stav vyžadoval téměř čtyřiadvacetihodinovou péči. Musím přiznat, že nebýt pár dobrých duší kolem mě, nejspíš bych psychicky odpadl. Člověk chodil spát a přál si, aby se ráno radši ani neprobudil…

A takhle vypadal můj konec roku 2023. Dne 26. prosince jsem zavolal sanitku, protože babička byla ve stavu, kdy jsem se bál, že už je skutečně konec. A tušil jsem, že tohle bude její poslední cesta.

Měl jsem pravdu – domů se už nevrátila a 30. ledna tohohle roku odešla.

Možná to zní tvrdě, ale bylo to osvobození. Pro ni i pro mě. Nevím, co by se stalo, kdyby to trvalo ještě déle. Takže děkuju za vše, babi, mám tě rád.

Život jde dál

Jenže život běží dál a člověk přijme věci tak, jak jsou. Vyřizování formalit, převody, přepisy – to byrokratické kolečko vás rychle vrátí do reality.

Po mnoha měsících jsem se konečně mohl volně nadechnout. Znovu jen tak vyrazit ven za kamarády nebo na výlet, aniž bych musel řešit, kdo se o babičku postará. A najednou přišel zpátky ten pocit svobody, o kterém jsem si myslel, že je nadobro pryč. Došlo mi, že život je vážně krátký, abych ho promarňoval věcmi, které mě nebaví, stresují, nebo je dělám jen z nějaké povinnosti bez hlubšího smyslu.

Přestal jsem se starat o to, co tomu kdo řekne. Nemusel jsem už řešit, jak bych babi vysvětloval změny, které by před pár měsíci nechápala. A víte, že Bitcoin je moje dlouholeté téma – tenhle rok pro investice vyšel slušně, a tak byla příležitost si něco dopřát. Pořídil jsem si Fuji X100VI, prostě proto, že jsem si ho chtěl vyzkoušet. Po půl roce čekání jsem se ho v listopadu konečně dočkal. A koupil jsem si i elektrokolo, na které jsem taky čekal pěkných pár měsíců, než jsem sehnal tu správnou barvu. Užíval jsem si výlety, kupoval dražší pivka, občas si dal drink a snažil se žít naplno každý den, jako by měl být poslední.

Práce? Končíme…

Věděl jsem, co musím udělat. Zůstat v práci, kde se sice snažíte o maximum, ale stejně jste nedocenění? Kde se pokoušíte změnit věci k lepšímu, a nikoho to nezajímá? Kde bojujete proti snům pár lidí, kteří si nechtějí připustit realitu? Proč? To je jejich bitva, ne moje.

Tak jsem tam vydržel do konce léta a v září odešel. Jasně, lidi mi chybí. Jsem vděčný za přátele i lásky, které mi prošly životem právě díky té práci. Ale nastal čas… Nechci se probudit za dvacet let a zjistit, že jsem svůj život promrhal někde, kde mi to nedává smysl. Kde jsem jen vyměnitelné kolečko, které nikdo neocení. Kde je snaha po zásluze spíš potrestaná. Kde papíry a předpisy mají větší cenu než člověk.

Bitcoin a svoboda

Bitcoin v tom sehrál svoji roli. Díky němu jsem si mohl dovolit odejít. Změnil můj pohled na svět, politiku i každodenní život. Udělal ze mě anarchistu se sklonem k ancapu, minimálně bych se označil aspoň za minarchistu. Jebat stát! Jebat pravidla! Chci svobodu!

A takový byl můj rok 2024. Rok rozloučení. Rok, kdy jsem poprvé v životě trávil Vánoce sám. Ale taky rok, kdy jsem si konečně dovolil, co jsem chtěl. Znovu jsem ucítil ten závan svobody a dělal si, co se mi zrovna líbilo. Rok, kdy jsem pro jednou neřešil, co bude za půl roku nebo za rok, ale prostě žil.

A víte co? Je to neskutečně dobrý pocit.

Takže – žijte taky. Protože nikdy nevíte, kolik času zbývá.

Komentáře