Nemám mnoho přátel a o to více si vážím těch, které mám a každé setkání s nimi mě těší. Možná to ani nejsou skuteční přátelé v tom smyslu, že bych o nich věděl všechno a oni o mě a mnozí z nich jsou jen" moji známí, ale co na tom sejde – rád je vidím. Ať už jde o bývalé spolužáky ze základní školy, učení, či nástavbového studia, či ať se jedná třeba o mého bývalého učitele a nyní kamaráda Standu, či další lidi, kteří nějakým způsobem zasáhli do mého života – mám je rád…
Nejsem zrovna člověk mající v lásce velkou společnost. Nikdy jsem neměl příliš přátel, nechodím ven, nechodím mezi lidi a žiji si svůj život po svém. Dalo by se říct, že jsem samotář a velká společnost mě děsí. Ano, nesnáším nakupování, nesnáším ten frmol všude kolem a když už jsem nucen do obchodu jít, tak se snažím vypadnout co nejrychleji to jde a teprve před obchodem kolikrát zjišťuji, co, že jsem to vlastně koupil, protože v obchodě beru rychle do košíku abych byl co nejrychleji venku. No dobrá, uznávám, že jsem trochu podivín a blázen, ale celkem mi to i vyhovuje :). Přesto, a možná právě proto, mám občas potřebu vyrazit někam ven a mezi lidi. Je to pro mě takový relax a proto využívám dnů, kdy si vezmu dovolenou v práci, nebo kdy mám prostě volno a vyrážím na cestu. Cestu možná stále stejnou, ale přesto pro mě zajímavou a pokaždé jinou. Cestu, která mi hodně dává – odpočinek, pohodu, setkání…
Když to jde, vyrážím do sousedního, asi 16km vzdáleného města, kde jsme mimochodem měli – z části – školu. Na mobilu vyberu výběr mých oblíbených skladeb, připojím sluchátka, nasednu do autobusu, či vlaku a jedu. Baví mě poslouchat moji oblíbenou hudbu, pozorovat krajinu kolem a její proměny během roku a sledovat přitom ostatní cestující. Tak nějak mi najednou dochází, že jsme všichni jen lidé se svými starostmi, radostmi a příběhy. Lidé, jdoucí každý svojí cestou a právě v tuto chvíli a na tomto místě se naše životy sešli během společné cesty. Možná se už nikdy nespatříme, možná už tu zítra nebudeme, ale v tuto chvíli nás cosi spojuje. Je to zvláštní a přitom radostný pocit… Pocit sounáležitosti z úplně cizími lidmi. Asi by bylo dobré, kdybychom ho uměli všichni alespoň občas cítit…
Když dojedu do cíle (a je-li zrovna školní rok), neopomenu se zastavit za svým kamarádem Standou a při té příležitosti se i podívat na pěkné mladé studentky zdejší školy :). Mám mezi nimi i nějaké fanynky, poslouchající moji muziku – za což jim i touto cestou děkuji – a tak jim kolikrát i přivezu nějaká svá CD. Se Standou posedíme, popovídáme si o počítačích a všem co se okolo světa IT točí (kamarád Standa vyučuje informatiku a je správcem školní sítě), no a později třeba vyrazíme ještě ke Standovi domů za jeho manželkou Jitkou a malým synem Péťou, kterému budou v příštím roce dva roky. Někdy to nevyjde, ale ať se u Standy zastavím, či ne, neopomenu navštívit moji nejmilejší restauraci U Kláštera :). A proč nejmilejší? Tak asi proto, že není příliš velká, příliš hlučná, přijde mi kultivovaná, hezká a navíc je zde příjemný a komunikativní personál v podobě půvabných servírek a pohodového šéfa Pepy :). No a díky patří samozřejmě i všem v pozadí, tedy hlavně do kuchyně. Dobré je, že zde pracuje moje bývalá spolužačka ze základní školy a později nástavby – Růženka -, se kterou si vždy příjemně popovídáme o životě. Díky ní jsem to tu vlastně začal navštěvovat, neb dřív jsem chodíval jinam, ale jako host jsem se přestěhoval za mě milým personálem, když se Růženka s Pepou přesunuli právě do této nové restaurace.
Je pro mě zkrátka příjemné posedět v tomto prostředí, sledovat lidi kolem mě, upíjet ze sklenice mé oblíbené černé pivo, nebo kofolu a popovídat si u toho se známými lidmi – ať už z řad zdejší obsluhy, nebo mých přátel, se kterými se zde setkávám.
Tak kupříkladu zrovna včera jsem si sem udělal cestu po práci a narazil jsem na svého kamaráda Martina – rovněž spolužáka ze základní školy, se kterým jsem se neviděl už asi dva roky a dosud nám to časově nevyšlo se sejít. Tak jsme si asi hodinku poseděli a popovídali právě zde. No a stejně tak právě zde se rád setkávám i se svými kolegy" DJ.Deathem a DJ.Magicem, s nimiž jsem se tu viděl před vánoci. Mám to štěstí, že povětšinou vždy narazím na někoho známého, s kým stojí za to si chvíli posedět a popovídat…