Tak je to tady. Dnes je mi 25 let. Na tomhle světě straším už rovné čtvrtstoletí! Najednou mám pocit, jakoby se něco změnilo a já se z toho mladého pohodového kluka – a před pár měsíci (no celkem už lety) i studenta – změnil ve stárnoucího chlapíka…
Pozoruji to kolem sebe již delší dobu, ale dnes si to uvědomuji už tak nějak více. Před několika lety jsme se dívali na všechny ty patnáctileté a šestnáctileté a *náctileté, jako na nějaké dospělé" a dnes najednou člověk pozoruje, jak v televizních soutěžích, filmech a muzice vystupují tito náctiletí, ale najednou je to jiné. Nejsou už totiž ti starší", ale přesně naopak. Člověk vidí, jak mladí prospívají a jemu samotnému je najednou více. Ty tam jsou doby, kdy hezká děvčata o člověka pohledem nezavadila, natož aby člověku něco řekla, nebo odpověděla na pozdrav a dnes, když přijdu do školy, tak mě půvabné náctileté studentky oslovují Dobrý den".
Je to snad touhle dobou, která prosazuje jen mladé a ještě mladší a člověk který do dvaceti nic nedokázal je už odepsaný, nebo je to něčím jiným? Je skutečně možné, že si člověk v pětadvaceti může připadat tak nějak staře" v porovnání s ostatními? Možná mi budete namítat, že je to získanými zkušenostmi a jiným pohledem na svět, než má člověk v těch patnácti, šestnácti letech. Z části je to jistě pravda, ale kdo mě zná, ten ví, že zrovna já jsem skoro pořád ten stejný blázen, který se dovede chovat stejně dětinsky, stavět sněhuláky, jezdit na sáňkách, hrát si. Stejný blázen, který chodíval svého času s kusem šátku připevněným na kšiltovce, pro češ jsem byl přezdívaný Arafat", stejný cvok, co nosíval na řetězu kolem krku CD, nebo starý procesor z počítače. Jsem pořád ten samý kluk, co si vezme na oči sluneční brýle bez sklíček :-). Přesto se na mě najednou okolí dívá tak nějak jinak. Očekává, že jsem už dospěl a podle toho se ke mně chová, ale já mám chuť volat, že to není pravda a že jsem pořád ten bláznivý puberťák, jako před pár lety.
Vlastně je z části pravda, že život už mi něco málo z těch nepříjemných stránek ukázal, ale proti jiným si rozhodně nemohu stěžovat. Zkušenosti, které mají mnozí dnešní patnáctiletí, nebudu mít já ani za dalších pětadvacet let. Asi proto, že jsem nikdy nebyl takový ten člověk ulice", co se životem probíjel sám – měl jsem to štěstí. Možná je to v dnešním světě nevýhoda, ale já ani o tyhle zkušenosti nestojím.
Mám mnoho chyb o kterých vím. Mnoho těch, které bych chtěl změnit, ale nejde to tak snadno, jak by si člověk představoval. V životě jsem udělal pár věcí o nichž jsem si myslel, že jsou fajn, i když ve skrytu duše jsem věděl, že to tak není, a dnes bych to vrátil a nejde to. Přesto mi to něco dalo: Už nejsem tak pyšný sám na sebe za to, že jsem lepší než ti ostatní. Sice o tom vtipkuji, ale sám už dobře vím, že od ostatních se neliším – jsem jen člověk jako ostatní. Přesto mám oproti ostatním jednu výhodu: Své chyby si alespoň uvědomuji, vím o nich a chci s nimi něco dělat – alespoň s některými :-). Ostatní jsou často vůči svým chybám lhostejní a je jim jedno, jací jsou. Já jsem ale hrdý na to, že nechlastám, nefetuju a nekurvím se každý týden s někým jiným…
Tak tu sedím za počítačem a přemýšlím o svých pětadvacetinách. Na nějaké oslavy mě příliš neužije, protože jednak na stárnutí není nic moc ke slavení a za druhé jsem nikdy do hospod a na diskotéky nějak nechodil. Přátel také nemám příliš a ti které mám jsou mi v tomhle celkem podobní. Asi je to velmi zvláštní u člověka, který má rád trance a taneční muziku a sám na muzice dělá :-). Abych ale nevypadal zase až tak moc divně, tak v úterý máme naplánovanou oslavu s kamarády z našeho Friends Music Projectu – DJ.Deathem a DJ.Magicem. No a možná se přidá i někdo další.
Když vidím, že si na mě vzpomělo i několik spolužáků a popřáli mi alespoň pomocí sms, tak to vlastně se mnou není zase tak špatné a já jsem rád, že i přes to, že asi nepůsobím zrovna moc společensky, si na mě lidé vzpomenou. A já jim za to děkuji…
Edit: Neberte to jako nějaké pohoršování nad staršími lidmi. Právě naopak. Sám si se staršími velmi dobře rozumím – často lépe než s vrstevníky. Je to o téhle době, která považuje za "plnohodnotné" a "něčeho schopné" jen lidi cca. od patnácti do pětadvaceti a poté už se na ně dívá tak nějak z despektem, jakoby byli skutečně nějací "páprdové". Alespoň já mám z této doby takový dojem…
Teď jsem si uvědomil, že je mi 42 let. Co k tomu dodat, opravdu pod vlivem uvedeného článku pětadvacetiletého stařečka nevím. Tak se jdu alespoň vrátit do hrobu…
Takhle to neberte ;)Ale jaké vracení do hrobu? To vůbec není o tom, že bych měl starší lidi za nějaké stařešiny. Naopak! já si právě se staršími rozumím daleko lépe, než s lidmi mého věku, nebo mladšími (čest výjimkám). Není to o tom, že bych si stěžoval na věk. Spíš na tuhle dobu, která považuje vše nad dvacet, či pětadvacet let za \“staré\“. A člověk, který v tomhle žije si tak najednou i nějak připadá – alespoň na mě to tak působí. Pokud vám je 42 let, tak je to krásný věk a rozhodně ne stáří. A to, že si jej umíte užívat, je jen a jen dobře ;).
Hm, koukám že nejsem jediná, kdo nemá rád velkou společnost lidí a shon velkoměst, i když je to možná chyba. Párkrát se mi stalo, že najednou přemýšlím, jaké by to bylo jít na diskotéku a chovat se jako ti mladí lidé. Jenže, tohle mě ihned přejde a já opět skončím u počítače se svým ps se svým studováním magie a historie.Je mi dvacet let, a kámoška mi řekla, že jestli svůj život nějak nezměním, budu hrozně osamělá. Jenže, nejhorší je vždycky ten první krok, jež by měl váš život od základů změnit a mně se do toho moc nechce.
4 PolgaraNo jediná určitě nejsi – naštěstí je nás více ;).Velmi přesně rozumím tomu o prvním kroku. Ono je to složité a vím, že mnoho ostatních kvůli tomu asi považuje člověka za slabocha, nebo neschopného se sebou něco dělat. A fakt si tak někdy připadám i sám, protože už jsem měl mnoho různých příležitostí a možností, které jsem promarnil, nebo odmítl jen díky tomu, že jsem prostě neměl odvahu se pustit do něčeho nového, nebo podstoupit ve svém životě nějakou změnu. Na druhou stranu, pokud je člověk se svým životem spokojený a jeho styl mu vyhovuje, pak asi není důvod, proč nějaké změny podstupovat, jen kvůli tomu, že by si to přáli druzí, kteří se nedokážou sžít s tím, že někomu vyhovuje něco jiného, než jim samotným.Pokud jde o osamělost, tak je fakt, že člověk mojí, nebo tedy i tvojí nátury to má v životě těžší a mnoha přáteli skutečně nedisponuje. Na stranu druhou – přátelé, které má jsou většinou Ti, na které je opravdu spolehnutí a s nimiž se člověk pokaždé rád znovu setká, nikoliv nějací povrchní kamarádi, kteří člověka tak říkajíc \“odkopnou\“, jen proto, že nesdílí jejich názor, nebo něco v tom smyslu. Takže ano – jistou samotu člověk v životě pozná, ale zase věřím tomu, že je lepší být sám a duchovně bohatý, než být obklopen rádoby přáteli a přitom být duchovně chudý, často závislý na těch návštěvách diskoték, pravidelném pití alkoholu, nebo požíváním drog, ve snaze cítit něco, co tento svět nikdy nemůže člověku dát…