Můj minulý post o poslechu alba Ewy Farne Ticho, byl právě dnes zveřejněn i na Neviditelném psu a pod článkem vznikla celkem zajímavá diskuse, ohledně mnou zmíněného postoje k hudbě pánů Michala Davida, Dalibora Jandy a spol. Je faktem, že podobný názor, jako vyjadřují někteří diskutující měl i redaktor Neviditelného psa pan Jiří Wagner, který kvůli němu zvažoval, zda článek zveřejnit, či nikoliv. Nakonec jej ovšem zveřejnil, za což mu tímto děkuji. Jsem si vědom toho, že některé mé názory zrovna nejdou s dobou a nejsou tak říkajíc in". Někdy jsou možná dost staromódní a často jdou proti proudu většiny. A ačkoliv není můj cíl se nějak stavět do opozice, musím říci, že jsem hrdý na to, že mám vlastní názor a nejdu tak říkajíc s davem. A proto i plně respektuji to, že někdo jiný má názory opačné, případně neslučitelné, s těmi mými. Zkrátka a dobře – já byl vždycky tak trochu jiný… :).

Ano, je to tak. Mě se skutečně líbí hudba pánů Davida, Jandy a spol. Je to jednak hudba mého dětství, což je jistě důležitý faktor pro oblibu určitého stylu hudby, a za druhé mě jejich písně oslovují. Možná to jsou jen obyčejné a prostoduché" (jak psal někdo v diskusi) písně, ale já si je přesto rád poslechnu dle své momentální nálady.

V diskusi, mi bylo vyčítáno, že tito normalizační pseudoumělci" nikdy žádnou skutečnou hudbu netvořili. Že vše je jen brak, který si nezaslouží hrát ani na toaletě. A já přesto oponuji. Domnívám se totiž, že své místo na slunci by neměla mít jen nějaká vysoce umělecká hudba, kterou si pustíte možná ve speciální příležitosti, v soukromí, kdy chcete, aby vás tato nějak oslovila, ale i hudba všedního dne, kterou posloucháte při práci, kterou si notujete pod vousy", písně, které si zazpíváte s přáteli na nějaké oslavě, nebo ty, které vás osloví třeba jen tehdy, když se zrovna nacházíte v nějaké situaci o níž se v dané písni zpívá. Existuje hudba, kterou můžete slyšet vždy, a vždy ve vás zanechá nějaký pocit a pak existuje hudba, kterou si člověk pustí podle nálady. Jinou hudbu si pustíte při práci, jinou při milování, jinou po rozchodu s přítelkyní, atd. Nebo si třeba nepustíte nic – to je každého věc. Měli bychom, ale tuto sezónní hudbu, nebo hudbu, kterou posloucháme při všedních příležitostech, řadit automaticky mezi brak a vyhraňovat se vůči ní? Říkat, že jsme in", protože toto neposloucháme. Že máme umělecké cítění, jelikož populární scéna je nám vzdálená?

Kdo posoudí, co je ona vysoce umělecká" tvorba a co je brak? Podle mého názoru, pokud se nějaké dílo lidem líbí (a nezáleží zde příliš na počtu), pak toto dílo může být onou skupinou lidí, jíž se líbí, za umělecké považováno a je to zcela legitimní. Kolik je příkladů v minulosti, že díla – literární, hudební, obrazové, aj. – se ve své době líbila jen menšině populace a přesto je dnes považujeme se součást historie a oné klasické kultury, kterou by se téměř nikdo neodvážil nějak napadat a znevažovat. A podobné je to i nyní. Co je skutečné umění? Je to dílo, které oslovuje většinu, dílo populární? Nebo naopak dílo, které oslovuje menšinu a je proto ověnčeno nálepkami, jako nekomerční, atd.? Podle mého je to jen a pouze čistě subjektivní záležitost.

Připadá mi, že společnost se dnes příliš radikalizuje a jedinci se vyhraňují vůči ostatním podle toho, kdo co poslouchá za hudbu, jakou nosí značku oblečení, atd. Ano, určitá míra selekce zde byla vždy, ale připadá mi, že dnes se toto vyhranění se vůči ostatním, považuje za základ společnosti a úspěchu. Ano, i já se vyhraňuji a odlišuji od většiny svých vrstevníků, ale nedělám to prvoplánovitě a proto, že je to společensky žádoucí, proto, abych byl in". Mám vlastní názor, nebo se jej alespoň snažím mít a nesnažím se za každou cenu patřit do nějaké mé myšlenkové skupiny" a přitom tvrdit, jak jsem jedinečný. Nejsem hip-hoper, jen proto, že si občas pustím hip-hop. Nejsem techno maniak, jen proto, že poslouchám taneční scénu. Nejsem teplej", pokud se mi líbí písnička od Lunetiků, nebo Leoše Mareše. Neznevažuji písně pana Hutky tím, že poslouchám písně od Jarka Nohavici a stejně tak si nepřipadám jako špatný člověk, poslechnu-li si písně pana Hutky, jen proto, že současně si poslechnu i Jarka Nohavicu, byť se tito pánové příliš nemusejí. Proč se dnes lidé snaží za každou cenu zaškatulkovat do nějaké skupiny a v rámci této skupiny si připadat jedineční a in"? Nějak mi tento postoj uniká… Připadá mi ale, že tímto škatulkováním se a vyhraňováním se vůči ostatním, jen kvůli tomu, co kdo poslouchá, jaký používá operační systém, značku parfému, atd., atd., se vracíme někam do minulosti mnohem více, než tím, že se někomu líbí písně pánů Davida a Jandy…

Komentáře