V duchu blížících se vánočních svátků mě opět přepadá povídavá (nebo spíše psavá) nálada a tak mě napadlo, že bych na sebe opět po čase mohl na svém blogu něco málo prásknout". No vlastně není to žádné tajemství. Přesto jsem ale o této oblasti svého života na blogu ještě nepsal a tak je myslím právě nyní, v předvánoční době klidu, míru a porozumění, ta správná chvíle k tomu to změnit a uvést vás do zákoutí mého niterného světa. Kdož tedy chcete vstoupit, jste vítáni ;).
Možná jste si toho – moji ctění čtenáři – všimli sami. Kdykoliv zde píšu nějaké své příhody ze života, nikdy se nezmiňuji o žádné partnerce, lásce, či přítelkyni. Má to prostý důvod – žádnou nemám. Jsem sám, a jak je dnes populární říkat, jsem single.
Možná vás napadne, proč je téměř sedmadvacetiletý kluk, který (doufám :)) není úplně šeredný, sám? Zřejmě si odpovíte, že jsme se s partnerkou rozešli a že je to tedy jen otázkou času, než se s nějakou dívkou opět sblížím. Jenže není to tak. Žádný opravdový vztah jsem totiž ještě neměl.
Ne, že bych byl zcela nedotčený :). V mém životě se vyskytly dvě ženy, s nimiž mě cosi vázalo, jenže nazývat to vztahem by bylo příliš opovážlivé. První případ byl z jistých důvodů odsouzen k zániku již v době svého vzniku, přestože v té době jsem to vnímal poněkud jinak a celkem intenzivně. A druhý vztah" vlastně skončil dříve, než začal. Je to tedy spíše dílem náhody, že v mém životě vůbec došlo k dvěma takovým událostem, protože být to jen na mě (a mých přesvědčeních), tak o sobě mohu dodnes prohlašovat, že jsem mužem svaté čistoty, jak jsem kdysi s oblibou říkával. Vlastně beru tyto dvě příhody jako svá jistá osobní selhání a zpronevěření se svým zásadám…
V této chvíli vás možná napadne, zda jsem vůbec normální", protože jistě sami moc dobře znáte ty školní lásky, chození za ruku, první polibky, první sex, atd. Já jsem ovšem nikdy nic takového nezažil.
Ne, že by se mi na škole nelíbily některé spolužačky, jenže já byl vždy možná až příliš zásadový – alespoň v době svých školních let. Nikdy jsem se necítil být dostatečně zralý na to, abych si nějaký vztah mohl začít a tak zatímco ostatní spolu chodily a zažívali citové bouře, já jsem jimi de facto opovrhoval, jelikož mi prostě nějaké chození spolu, nedej bože sex, přišli v tomhle věku naprosto nepřirozené. Nemínil jsem se stát předčasně dospělým, chtěl jsem si nadále žít ve svém světě, ve světě kde jsem možná dospíval, ale v němž jsem byl dítětem. Alespoň jsem se jím cítil být. Vždy jsem si říkal, že na tyhle věci je dost času, že v tomhle věku nemůže člověk vědět co je to láska a nemůže tedy skutečnou lásku ani zažívat. Nikdy jsem nepřijal představu, že bych se měl poddat nějakým hormonálním bouřím a vrhat se do pseudovztahů, protože pojmy jako láska a vztah pro mě vždy byly a jsou něčím výjimečné a posvátné. I dnes jsem pyšný na to, že kdysi, když jsme měli ve škole jakousi přednášku o AIDS, jsem byl jedním z asi tří lidí, kteří se hrdě přihlásili k tomu, že jsou ještě nevinní".
A tak roky ubíhaly dál a já se svojí zásadovostí a přesvědčeními prošel celé učení a později i nástavbu. A poznal jsem během těch let spoustu pěkných dívek. Jenže copak skutečně záleží jen na tom, zda je dívka pěkná? Ono těch pěkných je relativně dost, ovšem pokud se podívám na jejich povahové rysy, tak si nějak nedovedu představit, že bych s nimi mohl prožívat něco více, než jen – byť možná krásné i lákavé – postelové scény. A sex, to je pro mě příliš málo. Skutečný vztah – o jaký bych měl zájem – na něm člověk nezbuduje.
Možná si říkáte, že jsem prostě jen příliš náročný na svoji potenciální partnerku, ovšem já jsem během těch let již velice slevil ze svých nároků. Stále mám ovšem pocit, že se mé stále snižované nároky na dívky nestřetávají s tím, čeho jsou schopny – alespoň jsem žádnou takovou ještě nepotkal. Někdy s nadsázkou říkávám, že má partnerka by měla být mnou v půvabném ženském těle a zbavena některých mých vlastností, na něž nemohu být zrovna pyšný :).
Pryč jsou představy o tom, že má vyvolená bude nedotčená. Na to jsem vzhledem k svému věku, a tedy s přihlédnutím k věku potenciálních partnerek, rezignoval. Dokonce už bych dnes překousl" i to, že dívka s níž bych měl mít vztah, má za sebou těch vztahů vícero (doufejme, že co nejméně), ba i to, že s nimi začala i v pro mě nepředstavitelném" věku před dvacátým rokem svého života. Je snad opravdu tak těžké najít nějakou podobně smýšlející, spirituální a o duchovní hodnoty se zajímající mladou dívku? Inu ze zkušenosti musím říci, že zřejmě ano. Ovšem neházím flintu do žita :).
Je tu ovšem i jiný problém: Kde takovou dívku hledat? Myslím, že z nějakých 90% můžu vynechat všechny diskotéky, parties a další místa, kde se většina lidí běžně seznamuje. Je to asi tím, že nevěřím, že by podobně smýšlející dívka jako já, mohla tato místa vyhledávat jako potenciální loviště" partnerů. Alespoň já nevěřím, že bych zde takovou dívku potkal a pokud má ona uvažovat podobně, dojde nejspíše ke stejnému závěru. Druhou věcí je to, že na takové akce stejně nechodím, takže i kdyby tam na krásně moje vyvolená čekala, určitě mě tam nenalezne :).
Ono se mnou je vůbec potíž. Mé cesty totiž vedou obvykle jen mezi domovem a pracovištěm a výjimky z tohoto koloritu tvoří jen mé občasné návštěvy restaurací a hospůdek s přáteli, kde se samozřejmě věnuji přátelům a ne cizím dívkám. Ostatně všechny tam stejně chodí s někým. Zbývá snad už jen nějaké náhodné setkání a láska na první pohled, jenže to až příliš zavání" laciným hollywoodským filmem na to, aby to byla pravda. Ostatně i kdybych nějakou tu vílu zahlédl, stejně bych ji neoslovil – bál bych se, aby se nerozplynula…
Co tedy zbývá? Většina mých spolužáků a spolužaček je již dávno zadaná, mnoho z nich má již rodiny a mnohdy už i více než jedno dítě. Jen já si pořád žiji ve vlastním světě a po pravdě řečeno mám stále vážné pochybnosti o tom, zda jsem již připravený a dostatečně dospělý na to, mít nějaký vážný a opravdový vztah. Ač si tedy někdy připadám oproti svým žijícím a užívajícím si" vrstevníkům jako nějaký stařec, či vyslanec z počátku minulého století, ve skutečnosti se stále cítím být tím chlapcem, jímž jsem byl již před lety. Jsem stále týž – dítě, které poznává svět a objevuje jeho taje a krásy. Dítě, které žasne nad krásou, složitostí a současnou jednoduchostí všeho stvoření. Dítě, které bylo již na základní škole něčím jiné, něčím zvláštní a se zájmy o věci, o nichž jeho vrstevníci neuvažovali.
Jsem prostě jiný a nedokážu být jako každý druhý. Přesto jsem jen jedním z mnoha. Již dávno jsem poznal, že nejsem něco víc, jak jsem si o sobě kdysi myslel. Dnes již bývám smířlivý a dokážu chápat, tolerovat i odpouštět – byť třeba ne hned. Dříve jsem mnohými opovrhoval pro jejich konání, ale život mě naučil nedoufat v to, že všichni budou smýšlet a uvažovat jako
já. Pokud jsem tedy něčím opravdu odlišný, pak asi tím, že si uvědomuji, že nejsem zcela normální – alespoň z pohledu většiny. Nebojím se to říci nahlas. Jsem nenormální" a považuji to za svoji přednost :).
A asi tady se dostáváme k meritu věci. V mém okolí zřejmě nejsou žádné podobně nenormální" dívky a je tedy pochopitelné, že ty normální" si takového cvoka", jakým jsem, za svého partnera nezvolí. Ostatně kdo by stál o nepraktického spirituálního snílka? :).
Jsem tedy zřejmě odsouzen k tomu být single. Ale stěžovat si nechci. Nehořekuji a netrápím se kvůli tomu, že jsem sám. Věřím v to, že bude-li to mít přijít, pak to přijde a pokud to tak být nemá, tak je tu pořád spousta krásných věcí, které stojí za to poznat – vesmír je přece plný tajemství a divů, nad nimiž stojí za to se zamýšlet a jako dítě pátrat a poznávat. Jsem hrdý na to, že jsem toto dítě v sobě nezapudil.
Neustále totiž potkávám lidi, kteří se – ač mnohdy velmi mladí – vzdali svého dětství a neustále si jen hrají na dospělé. Jenže dospělý život přináší bolesti a trápení a ti kdož si na dospělost takto hrají, nejsou schopni skutečně dospěle jednat a s problémy se skutečně dospělácky" i vyrovnávat. Oč méně by na světě bylo bolesti, kdybychom se na ostatní dívali jako na děti a stejně tak i sami na sebe. Možná bychom si dokázali mnohem více odpouštět, protože dětem se přece jejich nezbednosti prominout mohou. A možná bychom se vyvarovali chyb, kterých se dopouštíme, kdybychom viděli, že to co se chystáme vykonat není žádné dospělácké" uvážené rozhodnutí, ale jen další klukovina a hra se špatným koncem.
Co tedy říci závěrem? Pokud je to, že jsem single nutnou splátkou za to, že jsem se nezbavil svého dětství, pak jsem tomu rád. A možná jen nejsem úplně běžný a normální sedmadvacetiletý kluk. Přesto má rada pro vás všechny zní: Nesnažte se být za každou cenu dospělými. Nezabíjejte v sobě dítě, kterým jste a nesnažte se být rádoby normálními" v rámci všeobecně přijímaných měřítek normálnosti". Někdy je totiž cesta nevšedního dítěte" tou správnou a možná je i jedinou cestou ke skutečné lidské dospělosti.
PS: Znám několikero půvabných i zajímavých dívek, které se svými vlastnostmi přibližují mým požadavkům na partnerku". Všechny jsou ovšem zadané a současně se též jejich požadavky na partnera" neshodují s mojí osobou :). Přesto nás pojí kamarádské a přátelské vztahy, kterých si velmi cením a vážím, protože je pro mě vždy velmi příjemné si promluvit s dívkami, které to mají z mého pohledu v hlavě srovnané" a nejsou to jen další krásná jablíčka se zkaženým vnitřkem ;).
Zajímavý článek. Musím říct, že v tom nejsi sám ;) Jsem na tom v podstatě hodně podobně jako ty, až na to, že důvod mé samoty je trošku odlišný.Kdysi jsem si taky říkal, že se nespokojím jen tak s nějakou a měl jsem přehnané požadavky. S přibývajícími lety jsem si ale začal uvědomovat, že tohle byl jen způsob, jak si můj mozek ospravedlňoval tu neschopnost najít si holku. Od malička jsem byl dost asociál a ještě do nedávna pro mně nějaká interakce s holkou nepřipadala k úvahu.Dnes, když je mi 21 se situace trochu změnila. Požadavky na ideální holku jsem snížil na přijatelné minimum, ale pořád jsem ještě asociál a hlavně lenoch. Když si představím kolik času bych měl v případě, že bych měl holku, mě děsí :)Takže buď budu čekat, až si mě nějaká holka najde, nebo budu muset překonat své asociální myšlení, naučit se komunikovat a hlavně překonat svou lenost :)Tak doufejme, že si nás co nejdříve nějaká ta \“víla\“ najde :)
KomunikaceJá osobně si myslím, že nemám problém v komunikaci. Samozřejmě základním požadavkem musí být, aby dva lidé měli alespoň trochu shodné zájmy, na nichž se dá ona komunikace stavět.Je ovšem fakt, že první krok musí v mém případě udělat asi dívka, protože já do tohoto prvního kroku nejdu – nějak nemám tu potřebu jej udělat. Jakmile ale již někdo se mnou tento kontakt naváže, pak již nemám problém s komunikací a dokážu hovořit o všem možném a troufnu si tvrdit, že vesele i poutavě zároveň. Témat o nichž se dá hovořit je mnoho a již od malička mě i ve škole utvrzovali v tom, že jsem dobrý řečník a že mám dobré komunikační schopnosti.Problém je v tom, že je nepoužívám, nejsem-li \“nucen\“, protože nemám tu potřebu se do něčeho zapojovat, motat a plést. Mám ten svůj vnitřní svět, svoji filozofii, svoje přesvědčení a pokud se se mnou někdo nedá do řeči, nemám potřebu toto šířit nějak dál a kontakty sám navazovat.Vlastně jednou z forem komunikace z okolím je tento blog. Zde sděluji věci, o nichž bych normálně veřejně nehovořil, protože nemám tu okamžitou zpětnou vazbu a tak si je píši více méně pro sebe, přestože je dávám všanc dravým vodám internetu.Po pravdě věřím, že když mě bude chtít nějaká dívka lépe poznat, dám ji adresu na svůj blog a ona si na mě bude moci utvořit z mých článků bližší pohled, než takový, jaký by mohla získat ve skutečném setkání. Pak už bude jen na ní, zda bude chtít být v kontaktu s někým takovým jako jsem já, nebo si mě zařadí do škatulky \“blázen\“ (tam jsem řazen dost často již od školy a po pravdě mě to vůbec netrápí :)).
Tento článek je opravdu perfektní! Líbí se mi, že ke svým čtenářům umíš být naprosto upřímný a že v podstatě \“nic netajíš\“. Je hezké přečíst si o vztahu k ženám někoho, koho \“znám\“. ;-)K samotného obsahuje je pro mě však těžké ti něco říct. I když mám názory na svět a v zásadě myslím, že i představy o opačném pohlaví podobné těm tvým, ještě mi není sedmadvacet a svůj první opravdový vztah prožívám právě teď, v necelých devatenácti letech, takže…Musím ti však říct, že tě jako člověka velice obdivuji! Jsi klidný, vyrovnaný a umíš se radovat z maličkostí, což mně nejde. Neber to špatně, ale já být v situaci, kterou popisuješ v tomto článku, trpěl bych neuvěřitelnými depresemi. A právě za to, že ty se sám se sebou dokážeš vyrovnat, máš můj neskutečně velký obdiv. :-))
PokoraDěkuji moc za velmi milá slova. Jak jsem napsal – jsem dnes mnohem smířlivější, takže co jsem bral dříve jako nepopiratelný fakt, beru dnes pouze jako možnost a volbu. Nijak tedy negeneralizuji např. ohledně věku, kdy by měl člověk začínat se vztahy. Je to mé osobní cítění, určitý postoj, který je samozřejmě individuální a každý může být v tomto ohledu jiný.Musím se přiznat, že dříve jsem býval v některých věcech dost radikální. Měl jsem za to, že jen můj postoj a pohled na svět je ten správný. Ale během těch školních let, kdy jsem se neustále setkával s lidmi, kteří \“mé zásady\“ nectili, nežili podle nich a připadali jim absolutně cizí, jsem se naučil větší pokoře k individualitě. Jinak bych totiž nemohl v dnešní lidské společnosti existovat a na všechny a všechno bych hleděl jen jako na špatné a zavrženíhodné. Jenže dnes už vím, že rozhodně nejsem bez chyby a že dokonce někdy jednám sám proti svým postojům a přesvědčením.Není to tak, že bych se vzdal svých hodnot a zásad. Ač někteří lidé mění přesvědčení častěji než kabát, tak mě se toto ve velké míře netýká. Proto mi přijde, že mé životní postoje jsou více méně ustálené již od nějakých mých 12-15 let, jen se trochu změnil můj přístup ohledně jejich \“povinnosti pro všechny\“ :). Možná i proto se stále cítím být oním \“dítětem\“, protože nemám pocit, že bych se stárnutím nějak měnil. Stále si připadám týž jako v těch 12 – 15 letech.Jako takovou poznámku závěrem bych napsal, že to, že se mé dosud poslední hudební album jmenuje Radicalism není náhodné. Je to právě má sebereflexe těch časů, kdy jsem ještě takto \“radikální\“ v názorech byl. Ostatně jméno pro to album jsem vymyslel již asi dva, nebo tři roky dopředu před tím, než jsem album dokončil a inspirací pro něj mi byl právě můj přístup k některým záležitostem, který se mohl některým zdát třeba \“radikální\“ a nepřirozený v mém věku…
Počkej, chceš říct že ve 27 letech jsi panic?
\"Panictví\"Vidíš v článku něco takového? ;)
PS: \"Panictví\"A i kdyby, bylo by snad na tom něco špatného? Je to snad něco nenormálního? Já bych na to naopak byl hrdý a myslím, že každý by mohl být. To, že v lidech média pěstují představu, že když nejseš v patnácti free, coool a in (rozuměj nechodíš na parties a drgové večírky, nechlastáš, a nespíš s každým protože máš nějaké \"chutě\"), tak jsi méněcený a špatný je podvod na lidech. A je mi líto těch, kteří podobným mediálním blamážím uvěří a pak se zbytečně trápí, namísto toho, aby byli spokojeni s tím co mají a vděční za své přednosti a klady.
NEmyslel jsem to špatně…je mi 15 a jsem na tom stejně
Ani trochu tě netíží, že tvoje větev vymře po meči, že tvoje geny zaniknou, že po tobě nezbyde nic?
Relativita bytí.[9] Ale tohle je přece neuvěřitelně relativní. Jistě, asi bych byl rád, kdyby se tu zachoval nějaký můj genetický dědic, ovšem na druhou stranu… Vše je jen energie a hmota je jejím projevem. Absolutně přece nezáleží na tom, kdo, co, nebo z čeho je. Atomy neustále kolují celým vesmírem. Nic nevzniká, nic nezaniká. Vše je věčné, v někonečné proměně. Mění se forma, ale ne podstata a z toho pro mě plyne, že vlastně vůbec nezáleží na tom, jestli já konkrétně budu mít nějakého potomka. Vlastně nezáleží ani na tom, zda přežije lidstvo, atd. Vždyť o nic nejde. Vše má ve vesmíru svůj čas a místo a pak přijde transformace…
Velice Tě, mimo jiné, obdivuji,že dokážeš takhle o sobě psát. Domnívám se,že to máš v hlavě srovnané a Tvému přistupu k životu fandím. Osobně znám pár lidí, kteří žijí tzv. single. Já bych tak žít nedokázala, pro mě jsou děti vším. Ovšem znám pár lidí, kterým tento způsob vyhovuje ať už z toho důvodu, že jsou různými ,,vztahy\" unavení (v jednom případě dokonce z jediného vztahu) a chtějí si spíše užívat toho klidu, který ,,samotářský\" život nabízí nebo svůj osud berou jako pomyslný kříž, který dokáží statečně nést. Každý máme nějaký úděl a záleží jen na nás, jak se s tím dokážeme poprat, jak náš život naplníme, jak dáme životu smysl.
Jsem na tom podobně,Přečetla jsem si tvůj článek až dnes, resp. v tomto roce. Nějak mi to připomnělo můj život. Mně je 24, za pár měsíců 25 a dalo by se říci, že za posledních 6 let v mém životě se nevyskytl muž, který by opětoval mé city a chtěl se mnou sdílet partnerský život. Jsem člověk, který má rád legraci, samota ze mě nečpí, nedělám zoufalé kroky ani se zoufale nechovám. Je pravda, že mám problém oslovovat muže, ale kdykoli jsem se odhodlala tenhle krok učinit, vždycky to skončilo tak, jak to začalo – na nule. Mám nějak pocit, že většina mužů nemá rádo, kdy jsou sbaleni ženou. Pořád tam visí totiž něco jako pánské ego. Od jisté doby proto už muže neoslovuji a protože jsem žena, nemyslím si, že ošklivá, aniž by mohla mít normální partnerský chlap, můži mě vůbec neoslovují. Proto jsem na tom tak jak na tom jsem. Panna sice nejsem, ale poslední \"vážný\" vztah jsem si prožila od svých 17ti do 18ti let. Jiné zkušenosti se vztahy víceméně nemám. V mém případě je ale rozdíl v tom, že čím déle jsem sama, tím více propadám depresím a jak ty píšeš, též kolem mě se všichni žení, vdávají, rodí děti, mají vlastní rodiny. Já nejsem z těch, kteří mají extrémní problém někoho oslovit nebo někoho někam poznat, já mam problém potkat člověka, který bude opětovat moje city. Napadlo mě, zda si nevybírám nedostupné muže, jenže třeba spolužáky z VŠ nepovažuji za nedostupné muže. Stále nevím, v čem je problém a to je to, co mě mrzí asi nejvíce, protože nevím, jak to napravit. V Tvém případě je hodně pozitivní, že by ti nevadilo, kdybys zůstal sám i když sama si myslím, že jsou to jen silácké řeči. Každý máme nějaký osud a třeba ten můj je zůstat sama?