Tento příběh jsem napsal už vloni a zveřejnil jej na našich hudebních stránkách. Jelikož je to však příběh stále aktuální a protože vím, že většina čtenářů tohoto blogu jej zřejmě dosud nečetla, rozhodl jsem se jej zveřejnit i zde u příležitosti blížících se vánočních svátků.

Jde o zmyšlení nad životem a smrtní, nad smyslem utrpení a nad obsahem vánočních svátků z pohledu… vánočního kapra. Třeba i vás přiměje k zamyšlení…

Žiji si svým poklidným životem. Plavu si u dna a jsem stejný jako tisíce příslušníků mého druhu. Nebýt toho osudného dne, možná bych si plaval u dna dál a žil svůj život, tak jako se to podařilo mnoha jiným…

Cítím, jak se okolo mě stahuje síť. Bolí to. Cítím, jak nás nahánějí do stále menšího prostoru. Najednou nevím, kde jsem. Stovky mých bratrů a sester jsou tu se mnou, ale všichni jsme zmatení. Co se to děje? Cítím zářezy sítě na svém těle. Cítím své rány a pach ran mých blízkých.

Světlo. To oslepující světlo. Něco nás táhne a já cítím, jak stoupáme vzhůru. Nemohu dýchat. Lapám po dechu, ale nejde to. Bolí mě oči. Cítím rány do našich těl, když tu se síť uvolňuje a všichni padáme k zemi. Kloužeme dolů, kde na nás čeká voda. Ach voda – jak rád tě opět cítím.

Rozhlédnu se, ale vidím, že nejsem doma. Je nás tu mnoho – některé jsem nikdy nepotkal, některé znám. Všichni bezmocně plaveme, proplétáme se okolo sebe, ale je tu tak těsno, že se téměř nemůžeme pohnout. Přebírají nás, kontrolují. Menší z nás dávají jinam, větší také někam jinam. Separují nás od sebe po skupinách. Někam nás vezou… Co se to proboha děje, říkám si. Proč nám to dělají?

Jsem v nějaké kádi – skoro nevidím. Jen slyším hukot a mnoho zvuků a neznámých hlasů tam někde venku. Nikdy jsem nic takového neslyšel. Něco prořízne hladinu a jeden z nás je tažen vzhůru. Asi zpět do toho velkého světla… Pak už slyšíme jen ránu, hlasy a pohyb kolem místa kde nás drží.

Čekal jsem, že se to stane. Vlastně jsem to věděl, ale tajně sem doufal, že k tomu nikdy nedojde. Natáhlo se to pro mě. Ano i mě to táhne někam do neznáma. Zase nemohu dýchat. Nestačím dát svým blízkým ani sbohem a ocitám se v nějakém uzavřeném síťovaném prostoru. Tlačí mě to a cukám s sebou – chci plavat pryč, jenže voda tu není. Jak rád bych zase cítil vodu…

Slyším hlasy, smích a kroky. Už poznám, když to velké zvíře přichází. Najednou cítím vodu a ocitám se v nějakém bílém prostoru. Jsem tu sám, ale alespoň mohu trochu plavat. Na těle mám plno šrámů, ale chladivá voda mi zmírňuje bolest. Přesto – tato voda není jako doma. Je taková jiná, průzračná, podivná. Necítím se v ní dobře, ale jsem vděčný alespoň za ni. Konečně mohu trochu dýchat…

Vidím je chodit okolo sebe. Dívají se na mě, dotýkají se mě. Bojím se. Nevím co mohu čekat. Toužím být doma, ale místo toho jsem někde úplně jinde. Nevím kde, nevím co se děje. Najednou cítím, že mě něco chytá a opět mě táhne ven z vody. Ucítím prudkou bolest – něco mi zajelo až do těla. Krvácím. Rána do hlavy mi drtí kostru. Nevnímám nic než tu bolest. Vidím jak se kolem mě pohybují. Něco mě krájí a odděluje moji hlavu od těla. Cítím své tělo stále, ale vidím, že jej už nemám. Krvácím. Snažím se dýchat, ale nejde to. Dívám se, jak řežou mé tělo na kusy. Lapám po dechu, pohybuji ploutvemi a snažím se uplavat, ale nejde to. Dusím se…

Z těla mi otrhali všechny šupiny a rozřezali jej na kusy. Viděl jsem to. Jako bych cítil každý řez, i když už jen bezmocně ležím a dívám se. Pomalu ztrácím vědomí. Poslední záchvěvy pohybují mým tělem. Nebo spíše tím, co ze mě zbylo. Snažím se nadechnout. Nejde to. Dusím se. Upadám do bezvědomí. Umírám…

Opravdu jsem musel tolik trpět? Jak byste se cítili, kdyby totéž provedli vám? Jsem snad něco jiného, než vy, tím, že jsem ryba a vy lidé? Nejsem snad živý tvor stejně tak jako vy? Cožpak necítím bolest jako vy? Cožpak necítím smrt, tak jako vy? Kdo vám dovolil mi vzít můj život? Vzal jsem snad já vám, ten váš? Podejte mi vysvětlení a řekněte odpověď na moji jedinou otázku… Proč to všechno? Musel jsem skutečně položit svůj život pro ten jediný den, abyste mohli sníst tu malou část mého těla? Je tedy poselstvím Vánoc smrt, nebo zrození..?

Komentáře